Ashka a Martina
Ashenka je moje holka! Potkali jsme se poprvé v létě ve Stromovce a hned jsem se zamiloval. Já si jen tak na potkání s někým nehraju, ale jí jsem neodolal! Cítil jsem, že nás potkalo něco podobného a budeme si rozumět.
Domluvili jsme se teda, že seznámíme i naše paničky, abychom se mohli chodit venčit společně. Holky bydlí vedle v ulici, a tak se potkáváme v parku skoro každý den, chodíme na procházky, jezdíme na výlety a taky u nich občas přespím. To mám rád. Ashka se raději mazlí se mnou než s lidmi, a tak to Martince vynahrazuji. Je jí líto, že její pejsek o to nestojí a nechává mě spát u ní v posteli. A já o to stojím moc.
Mám ji rád i proto, že nám na procházky nosí kuře. Vždycky, když volá Ashku, tak já přijdu taky a ona nás odmění oba. Mňam!
„Říkám jí teta s kuřetem.“
Martina si Ashku adoptovala v listopadu 2019, když jí byl rok a tři měsíce. Chvíli nám trvalo, než jsme našli společnou řeč. Já už jsem se pomalu přeučil ze slovenštiny na češtinu, jenže ji přivezli z Bosny a na té češtině stále pracuje. Není takový talent na jazyky jako já, ale snažím se ji doučovat.
Neměla to taky chudinka jednoduché. Její psí dětství bylo podobné tomu mému. Narodila se na ulici a odchycena byla v Sarajevu, kde ji umístili do útulku. Tam se jí ujala organizace World of dogs, z.ú., která si ji vzala do „psího penzionu“ a následně zajistila adopci.
Ashka v psím penzionu v Sarajevu.
O Ashku se nejprve přihlásil pán z České republiky, díky kterému sem byla převezena, jenže se pro ni nakonec nedostavil. Musela být tedy narychlo umístěna do dočasné péče, kde si ji už našla Martina.
Samotné rozhodnutí pořídit si psa byla dle ní velká zodpovědnost. Tehdy ještě pracovala v restauraci a řešila dilema ohledně dlouhé pracovní doby. Rozhodla se však, že pes je pro ni důležitý a musí se naučit si svůj režim přizpůsobit a přestat pracovat dlouho do noci, jak bývalo jejím zvykem.
A proč pes z útulku? Vše má svůj příběh a toto rozhodnutí také. Martina tehdy cestovala v Himalájích, když přemýšlela nad změnou svého povolání a o tom, co ji čeká po návratu zpět do Prahy. Jak sama vypráví, v horách potkala spoustu pouličních psů bez domova a přála si je zachránit.
„Tehdy ještě netušila, že zatímco ona sedí v letadle zpět do Prahy, tak tam také míří Ashka v dodávce ze Sarajeva.“
Martina pročítala inzeráty a hledala svého vysněného pejska, zatímco Ashenka se pomalu v dočasné péči seznamovala se životem mezi lidmi. Její smutné oči Martinku učarovaly, a tak se vydala přes půl republiky na ni podívat. Organizace trvá na několika návštěvách, aby si ověřili skutečný zájem páníčka o psa a také, aby měly obě strany možnost se seznámit.
Po seznamovacích návštěvách přišel den adopce. Ashku bez problémů převezli autem v kleci do Prahy, ve které ji odnesli až do bytu. Pomalu začala prozkoumávat nový terén a ukázalo se, že neumí chodit po plovoucí podlaze. Smekalo se jí to jako na ledu, dokud neobjevila místo v kuchyni, kde je lino. Toho se držela asi měsíc, než se odvážila na plovoučku znovu stoupnout.
To nebyl ale jediný malér. Ten nejzásadnější se objevil, když přišlo na venčení. Bála se odejít z domu. Martina ji ne a ne přesvědčit, a tak jí nakonec vyrobila záchodek ze spodní části klece, kterou vysypala hlínou a Ashka na něj překvapivě bez jakéhokoliv vysvětlování začala chodit. No, Marťu to nenapadlo jen tak. Ashka totiž nejprve vyskočila na truhlík s kytkou, kde se vyčůrala.
Až po dvou dnech teprve vyšla ven a objevila náš krásný park. Cesta po ulici byla také náročná, Ashka se plížila podél domů a bylo vidět, že se bojí, ale zvládla to. Trvalo pět dní než se osmělila k sebevědomé chůzi a venčení venku.
Teď už je z ní šťastný pejsek a výletuje jako já.
Jsem rád, že jsem tuhle moji holku potkal! Sám po svých zkušenostech se jen tak s někým nekamarádím. Panička se mě snaží socializovat a je ráda, když si v parku s ostatními pejsky hraju, ale to se nechám přesvědčovat. Já si vybírám pejsky i lidi. Trvá mi, než někomu začnu důvěřovat, ale když už začnu, pak je to láska na vždy.
Za ten rok a půl jsem v Praze našel dva skutečné přátele. Ashku, kterou považuju za svou holku a velice nerad vidím, když si na ni nějaký jiný frajer dovoluje a Tondu. O Toníčkovi vám napíšu příště. Je to kluk ze stejného útulku jako já. Jsme jako bráchové. Je o rok starší než já a když jsem přijel do Prahy, tak mi tady všechno ukázal a řekl co a jak. Nikdy mu to nezapomenu. Ale o něm zase příště.
Pac a pusu. Váš Ignác.
Chceš, abych o Tobě taky napsal?
Kontaktuj moji paničku na veronika@worldofignac.com, ona mi to vyřídí a něco spolu vymyslíme.
Cestuješ se svými páníčky?
Chceš si uchovat Vaše společné vzpomínky?
Vytvořil jsem cestovatelský deníček pro všechny své psí kamarády. Popros své páníčky o ten svůj a vydej se se mnou za dobrodružstvím!
Další články.
Pro další články klikněte na kostičku.
O mně
Jestli mě ještě neznáte, klikněte na pejska.