Jmenuji se Ignác a jsem šťastný pes. Mám paničku, která mě miluje a já miluju ji. Doma spím v pelíšku, každý den dostávám dobroty a na procházky chodíme s kamarády ze sousedství. Dokonce si jezdím po výletech a cestuji. Každé ráno paničce olíznu obličej a ona mě zase večer na oplátku pohladí a popřeje dobrou noc.
Narodil jsem se v ulicích východního Slovenska a své psí dětství prožil sám. Rodiče si nepamatuji, ale lidé říkají, že mám v sobě německého ovčáka s jezevčíkem. Prý charakter k pohledání. Taky si myslím.
Co vám budu povídat. Život na ulici není lehký.
„Jsem malý, mám krátké nohy a větší psi si na mě často dovolovali.“
Boj o jídlo býval náročný. Chodíval jsem od domu k domu, od vesnice k vesnici, kam mě čumáček táhl. Lidé mě ale odháněli.
„Zažíval jsem strach a nejistotu každý den.“
Lidé byli nevyzpytatelní. Hlavně ti malí, děti. Často ubližovaly mým nemocným a starším kamarádům, kteří už nemohli utíkat. Dělaly si z nich hračky.
Už je to dávno, ale stále se bojím, když vidím někoho rychle běžet nebo zvláštně hýbat nohama.
Půl roku v kotci.
Toulal jsem se ulicemi asi rok, když mě najednou někdo naložil do auta a odvezl na místo, kde byla spousta klecí plných psů. Ti lidé byli hodní. Dali mi najíst, hladili mě, ale zavřeli mě do té klece s ostatními. Nerozuměl jsem tomu a bál jsem se.
Všichni byli smutní. Hodně jsme tam štěkali, ale ven nás nepustili. Mám rád svůj klid a tady se mi nelíbilo. Někteří se často prali. Viděl jsem, jak jeden pes ukousl druhému ucho.
Každý den jsem urputně hrabal díru pod plotem, abych mohl pryč. Snažil jsem se několikrát utéct, ale vždy mě chytili.
Takto zavřený jsem žil v útulku asi půl roku, když tam přijela Katka a Emma. Tolik pozornosti se mi nikdy předtím nedostalo. Chodily mezi námi, hladily nás, dokonce nás braly ven z kotců na procházku.
Myslel jsem, že už tam zůstanou, ale ony mě spolu s několika dalšími jeden den naložily do auta. Byl jsem asi Emmy nejoblíbenější. Ostatní pejsci cestovali vzadu v přepravkách a já jí ležel celou cestu v klíně. Od té doby miluju cestování autem. Doufal jsem, že mě bude takhle hladit už napořád.
Ze Slovenska do Prahy.
Bohužel. Po několika hodinách blaha se auto zastavilo a pustili nás ven. Byli jsme v Praze. Byl jsem zmatený a potřeboval jsem čůrat.
Ani jsem si nevšiml, že na konci mého vodítka už není Emma, ale Veronika. Byl jsem venku, v novém městě, v nové zemi! Tolik nových pachů! Musel jsem to vše prozkoumat. Táhl jsem Veroniku ulicemi, div jsem jí prý neutrhl ruku. Myslím, že přehání.
Netrvalo dlouho a naložila mě opět do auta. Tentokrát však do jiného. Nebyla tam Emma, Katka ani jiní psi. Najednou jsem se začal bát. Jeli jsme jen chvíli. Venku už byla tma a my vystoupili v Praze Holešovicích.
„Kdybych jen tušil, že se toto místo stane mým domovem.“
To jsem ale netušil. Vedla mě do domu a já se bál. Naposledy, když jsem někomu vlezl do jeho domu, tak jsem za to dostal pořádný kopanec. Veronika na mě mluvila milým hlasem, jemně mě hladila, ale co když je to nějaká léčka?
„Sedl jsem si za dveře
a neodvážil se jít dál.“
Nabízela mi vodu a granulky, ale nevzal jsem si. Měl jsem stažený žaludek, nebylo mi dobře. Nechala mě sedět v chodbě a šla do kuchyně. Pamatuji si, jak jsem se posouval kousíček po kousíčku a nenápadně nakukoval za roh, když se nedívala. Snažil jsem se dívat jen jedním okem, aby mě neviděla, ale přistihla mě. Říkala, že můžu jít dál.
Trvalo mi, než jsem se osmělil, ale cítil jsem, že jí mohu věřit. Tu noc jsem strávil poprvé ve svém životě v teple a v suchu.
Když jsem se ráno probudil, rozhodl jsem se si to tam označit, aby každý věděl, že toto bude mé teritorium. Počůral jsem nohu postele, Veronika něco vykřikla a začala to utírat. Tak jsem si řekl nevadí a šel jsem počůrat skříň. Zase něco vykřikla a už jsem měl na krku obojek a běželi jsme ven. Že bych si takto měl říkat o procházku?
Upřímně řečeno se mi venku moc čůrat nechtělo. Přece jen jsem ten rajon neznal. V minulosti se mi stalo, že mě takto místňáci vystopovali a schytal jsem to.
Jakmile jsem začínal věřit, že se mi tady nemůže nic stát, tak to přišlo. Odvlekla mě do malé místnosti, nalila mi do kožíšku jakési mydliny a pustila na mě vodu, že prý smrdím. Bránil jsem se, ale nedala si říct, tak jsem ji za trest pořádně poškrábal. Tohle ať si na mě nedovoluje!
Během dalších dní už jsme začínali podnikat zábavnější věci. Chodili jsme na procházky po okolí, dokonce jsme byli v obchodě, kde jsem byl středem pozornosti! Tam to vonělo! Dostal jsem dobroty, nový obojek, vodítko a představte si, že jsem si tam mohl lehnout do všech pelíšků, co tam měli. Jeden jsme si vzali s sebou domů.
Za pár dní jsme znovu potkali Katku! Tak rád jsem ji viděl. Holky vyřídily nějaké papíry, prý adopční smlouvu. Pochopil jsem, že si mě Veronika vzala do dočasné péče, ale tak jsem ji okouzlil, že si mě už nechala.
Jsem jí za to vděčný a rozhodl jsem se, že ji budu do konce života opatrovat. Od března 2019 tedy řádně dohlížím na to, aby se k ní nikdo nepřibližoval. Někdy mě za to pokárá, prý to přeháním, ale já se nevzdávám a hlídám ji dál. Než k ní někoho pustím, vždy mu vysvětlím, že já jsem tady boss a vidím všechno!
A proč vám to celé povídám?
Protože mám to štěstí, že můžu. Spousta mých kamarádů to štěstí nemá. Zůstali na ulici nebo v útulku. Nevím, jak dopadli. Ti mladší a světlejší většinou rodinu najdou. Ti starší a černí, nedej bože nemocní, už to mají složitější. Ty jen tak někdo nechce a zůstávají v útulcích. Pokud se do nich vůbec dostanou.
Já na místo toho už procestoval spoustu krásných míst a hlavně mám skvělou rodinu – paničku Veroniku, páníčka Vendu a dokonce kočičího bráchu Dextera.
„Spousta pejsků na ulici zemře, ať už hladem, trápením, a nebo jinými způsoby, na které už ani nechci vzpomínat.“
Rád bych vám vyprávěl svůj příběh a také příběhy mých kamarádů. Nebývá to s námi lehké, ale já vám ukážu, jak vděční umíme za vaši lásku být, kolik legrace si s námi užijete. My, pejsci zachráněni z nelehkých podmínek, potřebujeme vaši trpělivost a péči, ale nejsme ztraceni, věřte mi.
Navzdory svému smutnému psímu dětství se nyní raduji ze života a o všechno se s vámi podělím. Chcete?
Přečtěte si mé příběhy:
Cestuješ se svými páníčky?
Chceš si uchovat Vaše společné vzpomínky?
Vytvořil jsem cestovatelský deníček pro všechny své psí kamarády. Popros své páníčky o ten svůj a vydej se se mnou za dobrodružstvím!