Dopis od Aminy
Zdravo Ignacije,
ahoj Ignáci … to bylo bosensky, protože česky se teprve učím. Já jsem Amina, vzpomínáš si na mě? Seznámila nás na Letný tvá kamarádka Ashenka, co pochází taky z Bosny. Před chvílí ti napsal můj páníček o tom, jak se mu přihodilo, že mi poskytnul u sebe domov. A protože teď šel do kuchyně, a ke klávesnici dosáhnu, tak ti můžu napsat i já. Kdo ví, co ti totiž páníček vůbec napsal … ani mi to nepřečetl, než ti to odeslal. To je troufalost, co?
Jsem se sice narodila v Bosně, do smečky pejsků, kteří žili bez páníčků a volně se toulali krajem, ale moc ti o Bosně a mém dětství nepovím. Ne, že bych nechtěla. Ale prostě si raději ani nevzpomínám a chci zapomenout.
Určitě jeden z nejlepších dnů mého tehdejšího života by nastal, když mě na jednom poli na severu Bosny, mě a několik dalších pejsků z naší smečky, chytili lidé, kteří se o nás pak starali. Bylo to poprvé v mém životě, kdy mi někdo pravidelně a rád dal sám od sebe nažrat. A i střechu nad hlavou jsme u těch lidí měli, sice pořád venku, ale byli jsme pod střechou. A hlavně v bezpečí, protože tihle lidé nás ani nehonili, ani nás nechtěli zabít, jako se nám to stávalo, když jsme se toulali se smečkou krajinou. Ti lidé se o nás nejen starali, co jim síly stačily, ale hledali pro nás i nové páníčky. A také domovy.
„Co to je domov, to jsem si ale tehdy neuměla vůbec představit.“
Jen si vzpomínám, že čas od času vždycky pár pejsků najednou někam odjelo, prý do těch nových domovů, a už jsem o nich ani neslyšela. A než jsem si to stačila přebrat v hlavě, tak jednoho dne mě ti hodní lidé naložili spolu s dalšími devíti pejsky do dodávky a vydali se s námi na cestu. Byla jsem tak překvapená, ale zároveň zvědavá, že jsem ani nestačila štěknout ostatním na pozdrav.
Po fakt hodně dlouhé cestě v kleci a v dodávce jsem už byla celá rozlámaná, a trochu se i začínala bát, co vlastně bude, ale pořád okolo mě byli pejsci, které jsem znala.
Jenže pro ně si postupně chodili cizí lidé a někam si je odváděli. Začala jsem se bát víc, jak se klece kolem mě vyprazdňovaly. Ale jak ti říkám, i zvědavá jsem byla na to, jestli si taky pro mě někdo přijde a kdo to bude. Co to jako vůbec znamená? Ale všichni ti cizí lidé byli moc milí a přátelští, tak jsem jen odevzdaně čekala.
Pak se konečně k mojí kleci nahnul pán, který nás vezl a otevřel mi. A už se ke mně natahoval s obojkem i vedle stojící člověk, který si mě pak hned vzal do náručí. Co to jako mělo být? No, divný to bylo, to ti povím. Ale co kdyby z toho všeho koukalo nakonec něco lepšího, než klec a dlouhá cesta? Tak jsem se k tomu člověku přitiskla jako klíště a úplně i zapomněla na to, že se mi už dlouho chtělo čůrat.
Co se to ale dělo? Jak se ukázalo, tak opravdu nás z Bosny přivezli až do Čech, do Prahy, k novým páníčkům. A ten člověk, co si mě furt držel v náručí, to měl asi jako být on, můj páníček. Konečně mě pustil a mohla jsem si odskočit. Jéje, to byla úleva, ti teda řeknu.
Chtěla jsem se ještě rozloučit, ale stihla jsem už jen krátkou pusinku s pejskem, se kterým jsem přijela v kleci a už mě ten můj člověk vezl někam pryč. Tentokrát menším autem, na dece a bez klece. To bylo pohodlný a teplý, jejda. K mému velkému překvapení nebyl ten můj člověk v autě sám. Byla tam ještě nějaká paní a hlavně pes! Fenka! První pes v mém životě, kterého jsem poznala a nebyl z Bosny!
Jak jsem zjistila, byla to páníčkova kamarádka Lucka se svojí Elzou. Elza na mě v ten moment jen koukala, ale já bych se chtěla seznamovat. Když jsme tedy byli zase venku z auta, tak jsem na Elzu nastoupila pěkně po našem, po bosensku. Ale nějak mi nerozuměla, skoro se mě bála, a její panička jí bránila a na mě zakřičela.
„Tak ti povím, Ignáci, že jsem v tu chvíli nevěděla na čem jsem.“
Vždyť jsem se chtěla jen seznámit. Ale pravda, asi jsem na to šla trochu zhurta. Teta Lucka třeba o tom setkání do dneška tvrdí, že jsem Elzu chtěla sežrat. No, ale nebyl čas mudrovat. Byli jsme před takovou velkou, šedou budovou a ti dva lidé s Elzou se chystali jít dovnitř. A abych šla taky. Že prý jdu s páníčkem domů!
Jé, tak přece! Přeci jen budu mít taky domov a někdo se o mě bude starat … ale jít dovnitř?? Tak to teda ne!
Tisíce vůní na trávníku před budovou, to je fajn, ale dovnitř? No, strach, hrozný strach jsem měla. Něco takového jsem sice už viděla, ale uvnitř jsem ještě nikdy nebyla … já vám ukážu, řekla jsem si. Tam teda nepůjdu. Ale můj člověk mě dovnitř prostě nandal, jinak ti to říct ani nemůžu a zavřel za mnou. To nejhorší ale teprve mělo přijít, nějaký schody tam byly … no fuj. Ale i tentokrát mě ten můj člověk vzal do náručí … to se mi jako líbilo … a vynesl mě. Ale po předchozích minutách jsem se nepřestávala bát, to ti povím. Ale potom. Co přišlo potom, na to nezapomenu asi do konce života.
Můj člověk otevřel dveře a z té prostory za nimi to tak krásně vonělo, zase úplně jinak, než venku. Tak jsem se trochu osmělila a vlezla dovnitř. A teplo tam bylo taky! Oba lidé na mě byli moc milí a Elza si mě radši nevšímala. Já jí už taky ne, protože tohle jsem musela teda prozkoumat! Nevěděla jsem, co bude dál, ale protože jsem fenka zvědavá, tak zvědavost zvítězila. A když jsem se dlouze napila, tak jsem to tam všechno začala očuchávat a poznávat.
Jo, rovnou, žádný dlouhý ležení někde v klubíčku. Můj člověk mě nechal, jen mě po očku s tou svojí kamarádkou pozorovali, jestli snad jako nemám snahu dělat nějakou neplechu, nebo co. Ale já byla tak překvapená a zvědavá, že na to jsem tehdy neměla ještě ani pomyšlení! Ty jo, to je ale pěknej kotec. A byla bych v prohlídce pokračovala, ale můj člověk s kamarádkou a Elzou rozhodli, že se půjdeme podívat na chvilku i ven, ať si prý zvykám rovnou.
A tak jsme udělali všichni ještě malou procházku kolem toho baráku. A oběma jsem vytřela zrak tím, že jsem schody seběhla dolů sama, to koukali teda. Venku to bylo sice fajn, ale uvnitř to bylo rozhodně hezčí, teplejší a taky bych si pro ten den už bývala fakt ráda odpočinula. Asi to na mě bylo vidět, tak jsme šli brzy zpátky a Lucka s Elzou k mému dalšímu překvapení odjely pryč. Aha, asi tu nebydlí, pochopila jsem. Schody jsem už i vyběhla a můj člověk mě hned pochválil a dal nějakou dobrůtku. Den byl hned pro mě lepší.
Ale takových zážitků bylo, že mě to fakt zmohlo a přestože jsem našla krásnou, měkkou a teplou postýlku, co byla asi pro mě, tak jsem usnula rovnou tam, kde jsem byla. Můžeš se mi divit, po takové cestě a tom všem? Usnula jsem mému člověku rovnou na noze, takže se nemohl ani hnout z křesla. Teda mohl, samozřejmě, ale nechtěl. Tím mě moc potěšil, byla jsem fakt už úplně grogy. Ještě, než jsem usnula, tak jsem si trochu oddechla, že jsem konečně v klidu a nemusím snad už nějakou dobu někam cestovat. A v dalších dnech pak moje překvapení nebralo konce, přišly radosti i další obavy, radostí ale bylo víc. A všemožné novinky a krásné mě potkávají ještě i dneska.
Nyní už spokojená Amina.
Tomu mému člověku už říkám můj páníček a tam kde spolu bydlíme, můj domov. Konečně! No, co ti budu asi povídat, viď? Sám víš dobře, jaké to je mít a nemít domov. Jsem šťastná, jak blecha. A kdybys jen věděl, jaký věci spolu s páníčkem provádíme a co já provádím jemu … na to ale ještě nemám takovou výdrž ve vyprávění a psaní. Dneska jsem ti jen chtěla napsat, abys taky věděl, jak jsem já přišla k domovu a páníčkovi.
Tak haf a zdravo, Ignacije!
A zase někdy na Letný. Už nás vidím, jak tě s Ashenkou proháníme.
Amina
Moc děkuji, Amino, za tvůj dopis!
Jsem moc rád za své nové kamarády, se kterými můžu výletovat a potkávat v parku.
Pac a pusu, Váš Ignác.
Chceš, abych o Tobě taky napsal?
Kontaktuj moji paničku na veronika@worldofignac.com, ona mi to vyřídí a něco spolu vymyslíme.
Další články.
Pro další články klikněte na kostičku.
O mně
Jestli mě ještě neznáte, klikněte na pejska.