Dopis od Jakuba
Dnes mi přišel první dopis! Od mého nového kamaráda Jakuba. Udělal mi vážně velkou radost, a tak si ho sem odložím, abyste si taky mohli počíst!
Ahoj Ignáci,
jsem moc rád, že jsem tě díky mojí Amině mohl poznat. No jasně, že i tvojí paničku. A protože se mi líbí, jaký píšeš blog, tak bych tě ve tvém psaní rád podpořil … napíšu ti něco o sobě a o Amině, hlavně to, jak jsem k Amince přišel.
Představ si, Ignáci, že je mi 48 let a až do letošního února jsem nikdy neměl pejska. Vážně nikdy. Když jsem byl kluk, tak jsem měl doma andulky a rybičky. S andulkami byla náramná legrace. Hlavně, když se nechtěly vrátit do klece a honili jsme je po bytě… Nebo když prolétly horkým gulášem na stole a ten pak byl po půlce bytu… Nebo když třeba zobly návštěvu do ucha. I rybičky mi přinášely radost. Sice se většinou, na rozdíl od andulek, držely jen ve svém akváriu, ale moc mě bavilo je pozorovat. Taková krásná, barevná televize s nekonečným přírodním seriálem. Ale pejsek se mnou nebydlel nikdy.
„Léta běžela a kolem mě se začalo vyskytovat víc a víc kamarádů, kteří pejsky měli.“
Pejsci byli v mojí trampské partě a jednodenní i víkendové vandry jsme si s nimi vždycky víc užili, pejsky měli i kolegové z kanceláře. A tak jsem si na jejich přítomnost začal rychle zvykat.
Až si můj bezva kamarád Vašek pořídil svého Trampa. Tramp (Nova Scotia Duck Tolling Retriever) byl naprosto skvělý, veselý pejsek, úžasný a věrný parťák do pohody i nepohody. A miloval, jako jeho páníček, všemožné a pokud možno dlouhé toulky přírodou. Každý z naší party si Trampíka zamiloval a on miloval každého z nás. Co jsem poznal Trampa, tak se ve mně něco pohnulo.
Po nějakém čase, co jsem se nedokázal rozhoupat k činu, jsem poznal kamarádku Lucku. Lucka má v Praze na Vinohradech kavárnu Srdcovka a kromě toho, že je to moc fajn kámoška, tak je to i taková psí máma. Na rozdíl ode mě měla pejsky už od mala. Asi před rokem, když jsem začal do Srdcovky docházet, tak měla zrovna jen americkou stafordku Elzu. A protože Srdcovka je kavárna, kde jsou pejsci vítáni (někdy tam paničku určitě vytáhni) a jsou tam i častým námětem hovorů, tak jsem nad kávou či nějakou domácí dobrotou s Luckou několikrát zapředl hovor v tom duchu, jako že bych si rád pejska opatřil. A vyprávěl jí o zážitcích právě s Trampem.
Lucka tenkrát nic moc ani neřekla, jen tak po mě loupla okem. To bylo loni v prosinci. Když jsme se potom znovu v lednu potkali, tak mě pozdravila dotazem, jestli jsem to jako s tím pejskem myslel vážně? A já, že myslel. A pak se začaly dít věci! Lucka okamžitě měla jasno, že se prý ke mně nejlépe hodí asi roční fenka. Jasně, proč ne, řekl jsem jí. Určitě fenku. A hele, ptala se mě Lucka dál, co kdybys jí adoptoval? Je takových pejsků, co hledají nový domov … Jasně, odpověděl jsem jí znovu, to nebude problém, klidně a rád adoptuju. Tak fajn, řekla, já ti nějakou najdu. To byla první polovina letošního ledna. A zase se chvíli nic nedělo.
A pak to přišlo. Ignáci, představ si, že mi Lucka začala posílat každý den nejméně tři čtyři fotky psích slečen, co hledaly nový domov! No hele, to by se ti taky líbilo! Až jsem si jednu krásnou psí slečnu vybral, Daisy se jmenovala, a byla tou dobou u jedné hodné paní v dočasné péči. Jenže se ukázalo, že Daisy natolik přirostla té hodné paní k srdci, že si jí chtěla nechat na trvalo. Bylo mi to líto, ale pro Daisy to byla super zpráva, tak jsem hledal dál. Až mi, pro změnu zase Lucka, jednou řekla … ty jo, mám tady ještě jednu. Je z Bosny, ale to je ti asi jedno, že jo? Ale je tak ošklivá!! No, fakt to takhle řekla, ošklivá … dodneška to Lucce připomínám!
Aminky fotky z inzerátu a první den doma.
Nebyla to samozřejmě vůbec pravda! Byla to ta nejkrásnější psí slečna, co jsem viděl. A okamžitě jsem věděl, že je to ona. Že téhle fenečce chci dát domov, tuhle psí slečnu, že chci za parťačku! Ano, tak jsem našel a na první pohled si zamiloval Aminu. Nemusíš tomu věřit, ale poťouchlá Lucka se mě ještě mnohokrát snažila od Aminy odradit! No ano, pořád mi opakovala, jak je ošklivá. Jen se podívej ty uši, nebo ten čumáček … hrozná! Mám Lucku rád, ale tohle nezvládla. Aminka má ten nejkrásnější, dvoubarevný čumáček a krásný ušiska přece!
No řekni, Ignáci, nemám pravdu? Prostě neustoupil jsem, a tak jsem se dostal do kontaktu s paní Jasmínkou a paní Michaelou z organizace World of Dogs. Tahle organizace, jak už víš od Ashenky, zachraňuje pejsky v Bosně a hledá jim u nás nové páníčky a domovy. Pořádně jsem si neuměl představit, co a jak se bude dít, než si Aminku budu moci přivézt domů. Řeknu ti, Ignáci, byl to všechno docela nápor.
Lucka mi pomáhala, co mohla radami, přípravou zázemí pro Aminku doma i zkušenostmi. Do toho se zapojila i moje moc dobrá kamarádka Dana, také taková psí máma. Takže jsem měl tu nejlepší možnou přípravu od moc fajn lidiček, co to s pejsky už umí, aby se u mě Aminka od prvního okamžiku cítila dobře a aby nám to spolu klapalo. Ale musel jsem také hodně věcí o sobě povědět nejen paní Jasmínce.
Ignáci, už jsem zažil i řadu pracovních pohovorů o místo, ale tohle vše bylo snad ještě důkladnější. Ale je to tak správně. A čím déle s pejskem žiju, tím víc přístup organizace World of Dogs k novým páníčkům před adopcí schvaluji. Ale to nic nemění na faktu, že jsem se pěkně zapotil. Ale útěchou mi byly i informace o Amince.
Tak jsem se o ní třeba dozvěděl, že se narodila do smečky volně žijících pejsků někde na severu Bosny; Aminka pak měla to štěstí, že jí hodní lidé našli někde na poli. Nebo třeba, že už Aminku měl prý někdo zamluvenou, ale nakonec do Čech neodcestovala. To ve mně jen potvrdilo myšlenku, že prostě v Bosně Aminka čekala jen na mě a měli jsme se najít.
Věci najednou dostaly ještě větší rychlost, než dosud beztak měly. V půlce února jsme se dohodli na adopci a nezbývalo, než jen čekat na volné místo v autě do Čech. To se nečekaně našlo hned do čtrnácti dnů. Vše ostatní jsem skoro hodil za hlavu a těšil se. Den našeho shledání nastal v sobotu 29. února 2020. To datum nikdy nezapomenu, Ignáci. Ani ten den, jako takový. Bylo dost hnusně, sychravo a po dešti. Vzal jsem do auta Lucku a Elzu a vyrazili pro Aminku. Byl to nádherný pocit, když Amince pomohli z klece od jejích psích kamarádů a vzal jsem si jí poprvé do náručí! Aminka se trochu bála, těch cizích lidí okolo po dlouhé cestě v kleci, a tak … ale hned se mě chytla jako klíště. Co ti budu povídat, Ignáci! Chlapi nebrečej, no ne? Ale když si na naše první setkání s Aminkou vzpomenu, na den, kdy jsem si jí převzal a dal jí u mě domov, tak mám občas i na krajíčku …
A vidíš. Teď je prosinec a já si už ani nedokážu představit, jak bych bez Aminky mohl být. Od té únorové soboty jsme spolu udělali obrovský pokrok a máme oba spoustu nových kamarádů, psích i báječných lidiček. Za ten třičtvrtě rok jsme toho spolu prožili tolik, až tomu ani sám nemohu uvěřit. A každý den děkuji zvláštnímu řízení osudu, který nás dva svedl dohromady a jsem šťastný, že jí mám a že se mnou může žít. Každý den, jak s oblibou často říkám, každý den od té doby nemá hluché místo. Tak takhle jsem přišel k Amině, mému prvnímu pejskovi.
Ignáci, rád bych ti chtěl také povyprávět o všem, co jsme spolu zatím zažili. Třeba o našich výletech, to by ti jistě bylo blízké. Ale nic se nemá přehánět, že jo, Ignáci a bylo by to vážně na dlouho. A taky by bylo spravedlivé, aby si k tomu mohla svoje povědět Mína. Co říkáš? Dáme jí prostor?
Tak zatím ahoj a hezkou neděli.
Jakub od Aminy
Moc děkuji, Jakube, za tvůj dopis! A jasně, že dáme Amince prostor, už se těším na pokračování!
Jsem moc rád za své nové kamarády, se kterými můžu výletovat a potkávat v parku.
Pac a pusu, Váš Ignác.
Chceš, abych o Tobě taky napsal?
Kontaktuj moji paničku na veronika@worldofignac.com, ona mi to vyřídí a něco spolu vymyslíme.
Další články.
Pro další články klikněte na kostičku.
O mně
Jestli mě ještě neznáte, klikněte na pejska.