Můj brácha Dexter
Na kočky jsem vždycky míval spadeno. Moc jsem jich osobně neznal, přišly mi dobré akorát k tomu, abych je proháněl. Furt se jenom válí, pak zase někde lezou, štěkat neumí.
Neměl jsem je rád.
Jenže za posledních pár měsíců se toho u mě hodně změnilo. No, kde bych začal.
„Celý blázinec začal už v září.“
Vrátili jsme se z našeho putování po Slovinsku a začali trávit čím dál víc času s kuchařem naší výpravy Vašíkem 🙂 Najednou jsme byli méně v Praze a více v Brandýse. Je tu hezky. Venku. Spousta míst na dlouhé procházky. Ale uvnitř, uvnitř se skrývá kocour!
Pamatuju si, když jsem sem přijel poprvé. Páníčci otevřeli dveře od bytu a já (jak je mým dobrým zvykem) jsem se hned rozeběhl dovnitř, abych to tam očuchal jako první. Takovou podpásovku jsem ale nečekal. V bytě na mě čekal kočičí hlídač, co na mě z poza rohu zasyčel tak, že jsem se lekl, až jsem se málem počůral.
A tak jsem ho při každé další návštěvě řádně proháněl a štěkal na něj.
„Ale teď, co spolu bydlíme, už spolu kamarádíme.“
Nakonec jsem usoudil, že bude lepší, když doma budu mít spiklence než nepřítele. Začal jsem na něho být trochu míň hrrr a on už mě taky tolik neprovokuje.
Ten mě ale umí provokovat, když chce! Narozdíl ode mě neumí štěkat, tak všechno dělá hrozně potichu. On se vám tak plíží. Dělá nenápadného a já se ho vždycky leknu a vyštěknu a kdo si myslíte, že dostane vynadáno? No já samozřejmě!
Říkají mu Dexíku, ale já vám povím. Umí to být pěkný syčák ten Dexter! Nejvíc se kamarádíme v noci, když páníčci spí. To byl samozřejmě jeho nápad, ne můj. Dexter, jakožto znalec místního bytu, mě jednou vytáhl na noční dobrodružství místním labyrintem.
Páníčci tady totiž z nepochopitelného důvodu neustále něco mění. Nejdřív vynášeli spoustu tašek a nábytku ven, pak zase dovnitř, každý den se tu objeví něco nového. A tak já a Dexter to musíme vždy zkontrolovat. A v noci je na to nejvíc klidu, když se nám nikdo neplete.
„Jednou nás ale panička načapala.“
Máme tady jeden pokoj, který stále nevím, k čemu slouží. Jsou v něm odložené různé tašky, krabice, křesla… Vydali jsme se tam s Dexem na průzkum. Jenže jak tam byl nepořádek, špatně se tam prolézalo. V té tmě jsem každou chvíli do něčeho narazil nebo na sebe něco shodil. Kocour na mě syčel, ať jsem potichu a neprozradím nás.
Jemu se to mňouká. On udělá hop sem a hop tam a je na druhé straně pokoje. Nakonec to ale přecijen byl on, kdo nás prozradil. Skočil na stůl, smekl se po nějakých papírech, shodil na mě už ani nevím co a v tu chvíli se otevřely dveře vedle z ložnice: „Co tady děláte?“.
Oba dva jsme se schovali za křeslo. V té místnosti totiž tou dobou nebyl lustr, tak jsem myslel, že si panička nerozsvítí a nenajde nás. Jenže ona přišla s baterkou! Myslela si, že mě nachytá, když zavolá: „Igánku, seš tady?“. Ale já dělal, že nic. Ani jsem nedýchal, ale v tom se baterka přiblížila a svítí rovnou na mě! Sakra, zase to schytám já.
Nahodil jsem provinilý výraz, panička se ještě rozhlédla i se světýlkem a našla a i Dexe. Ten taky nahodil provinilý výraz, ani jeden jsme se nehýbali. Začala se jen smát, zamumlala něco o tom, že se z nás zblázní a šla si zase lehnout.
No, tak od té doby už si dáváme většího bacha, ale na průzkumy chodíme dál. A přes den se tváříme, že spolu nekamarádíme, abychom se neprozradili.
Pac a pusu. Váš Ignác.
Chceš, abych o Tobě taky napsal?
Kontaktuj moji paničku na veronika@worldofignac.com, ona mi to vyřídí a něco spolu vymyslíme.
Další články.
Pro další články klikněte na kostičku.
O mně
Jestli mě ještě neznáte, klikněte na pejska.