Jak jsem Šumavu přešel

Zítra vyrážím na první letošní kempování. Držte mi palce, ať nezmoknu.

Sbaleno ještě nemám, ale na to je čas. Místo toho vzpomínám, jaké to bylo, když jsem pod stan vyrazil poprvé.

„Tehdy jsem netušil, co mě čeká!“

To jsem s paničkou bydlel asi dva měsíce, když se rozhodla mě otestovat sto!!! kilometrovým přechodem přes Šumavu.

Co vám budu povídat! Zvládl jsem to líp než ona. Naložila si obrovský těžký batoh (a granulí málo) a na nohy si obula nepohodlné boty. Dovedete si představit, jak celý týden nadávala? Já si žádný batoh ani boty nebral a šlo se mi krásně!

Přecijen jsem se ale na této pouti o sobě něco dozvěděl.

Jsem neuvěřitelný hlídač!

Šli jsme ze Železné Rudy do Nové Pece a spali na nouzových nocovištích.

Procházeli jsme prázdnými cestami, panička se neustále válela někde v příkopě. „Musím si na chvíli sundat tu krosnu.“ Říkala.

Nevím úplně, co tím myslela, ale vždy vypadala, že už se nezvedne. Měl jsem o ni strach, a tak jsem raději každého, kdo šel okolo odháněl pořádným štěkotem. Pochybuju, že by se ve svém stavu zvládla bránit sama!

„Každý den jsme ušli asi 15 km mezi jednotlivými stanovišti.“

Kdyby bylo na mně, ujdeme samozřejmě víc, ale to by panička nesměla vláčet ten dvacetikilový pytel na zádech!

K mému nemilému překvapení jsme krom jedné noci nekempovali sami. To znamenalo, že jsem musel neustále strážit náš stan.

Jak já už byl po pár dnech unavený! První večery jsem jen zdvořile štěkal informaci, že panička je moje. Pak už jsem ale nenávistně vrčel – nechte nás být, já jsem unavený a mám hlad.

Nojo. Paničce nedošlo, že když se každý den tak nadřu, tak budu mít větší hlad než obvykle. Vzala mi stejné porce jako jím doma. Na její obranu, sobě toho taky moc nevzala, tak jsme to už poslední dva dny brali přes hospody a dokrmovali se řízkama. Tím bylo z mé strany odpuštěno.

Do dneška nepochopím, že celou dobu nesla obrovský foťák, místo toho, aby vzala víc jídla. Ale zase mám spoustu super fotek do svého cestovatelského deníčku. Hladových fotek.

Horší ale bylo, že jsem se opravdu pro samé hlídání nevyspal. Od té doby mi už panička vysvětlila, že jsme na to hlídání dva, tak prý můžu i trochu spát. Prý ji tím vrčením do tmy akorát děsím.

Tak uvidíme zítra, jestli jsem všechna ta pravidla kempování od loňska nezapomněl.

Držte mi palce a až sami pojedete, tak si nezapomeňte dost jídla! A taky možná předem natrénujte to hlídání, ať se pak vyspíte.

Pac a pusu. Váš Ignác.