Dobrý den. Jmenuji se Ignác a rád bych vám vyprávěl svůj příběh.

Jsem dítě ulice. Panička si mě adoptovala z útulku. Vyrůstal jsem v nepěkném prostředí, často jsem se bál a musel se bránit. Přišel jsem do Prahy, když mi byl rok a půl a začal se učit žít v lidské smečce.

Spoustu věcí jsem neznal a do dnes občas nepřiměřeně reaguji. Panička se zlobí, snaží se mi vysvětlit, co dělám špatně, ale já to občas nechápu (občas jsem taky vyčůraný a jen dělám, že to nechápu, ale o tom zase příště).

Bývá mi Veroniky (moje panička) často líto. Ona se mě snaží vychovat, já bojuji se svými strachy a přesto nám lidé často mé chování vytýkají. Chodili jsme na cvičáky, k soukromým trenérům a taky hodně četli. Jé, jak já mám rád čtení. To si vám Veronika vezme počítač na klín a já si lehnu vedle a dohlížím, co čte.

Jenže internet je plný informací o tom, jak vychovat štěně. Ale copak já jsem nějaké štěně? Radí tam, jak mám dělat to a tamto, ale co když se toho bojím? To už nám nikdo nevysvětlí.

A proto jsme se rozhodli založit tento projekt. Chceme s vámi sdílet, jaké strachy pouliční pes jako já musí překonávat.