Prý jsem jenom pes!
„Vždyť je to jenom pes a podle toho by se měl chovat!“
Kolikrát už tohle někdo křičel na tvoje páníčky? Že jste to slyšeli přímo od nich?
„To bych se na to podíval!“
Jen se na mě podívejte, když si vezmu pláštěnku! Jsem skoro jako člověk! Dobře, teď vážně.
Neustále se stává, že lidé okolo nás jsou chytří a myslí si, že ví vše nejlépe. Já si ale myslím svoje.
Ze začátku se nám to stávalo víc, ale i teď se čas od času najde někdo, kdo říká, že jsme na sebe MOC napojeni, panička do mě vkládá moc citů a přehlíží mé chování. Prý jsem JENOM pes a podle toho by se ke mně měla chovat.
To máte těžké! Je to takové téma na dlouhé zimní večery, a proto o něm často filozofuji. Je to vlastně téma, kvůli kterému jsem celý tento můj spisovatelský svět zakládal. Chtěl bych ukázat, že nic není jen černé nebo bílé. Stejně jako lidské vztahy – žádný pejsek není jen hodný nebo zlý, vychovaný nebo nevychovaný.
Nebudu tady ze sebe dělat chudinku. Pravda je taková, že se mám jako „prase v žitě“! Tak a teď – vážně se prasata mají tak dobře v žitě? Asi tam taky někdy zkusím zajít.
Co si budem povídat. Mám se báječně, panička se o mě stará, podstrojuje mi a nebudu říkat, že toho někdy nezneužívám. Vím, že mě miluje a někdy má slabou vůli, tak zkouším, co mi dovolí. Ona totiž, když mi jednou zakáže chodit na gauč, tak to ještě neznamená, že mi to příště nedovolí.
A mají to tak i ostatní lidi. To k nám takhle přijde někdo na návštěvu, řekne: „Ten pes by neměl chodit na gauč!“. No a to víte, přijdu na návštěvu já k nim a „vyjímečně“ mi to dovolí.
„My pejsci totiž lidem umíme hojit rány na duši.“
Abychom toho nezneužívali, je třeba nad námi mít pevnou ruku. Jenže my pejsci z ulice máme taky nějaké rány na duši a spousta lidí na to bohužel zapomíná.
Viděl jsem na vlastní oči, jak lidé ostatní pejsky kopají a dokonce zapalují! Já si taky zažil svoje, tudíž se fyzických trestů opravdu bojím. Stačí zvýšit hlas, napřáhnout ruku a už se klidím!
Jsem moc rád, že jsem našel domov a svoji paničku si hodně bráním. Občas prý až moc. Jenže já nevím, kde je ta hranice, nechci aby jí někdo ublížil. Taky jsem háklivý na svůj obličej. Jen tak někoho nenechám, aby mě pusinkoval. No a to víte, to se někomu nelíbí a už mám problém.
Až nám zase otevřou cvičáky, určitě budeme s paničkou chodit. Chybí mi to. Trénink potřebuju, určitě se mám ještě co učit. Ale chtěl bych, aby všichni věděli, že už jsem se toho také dost naučil do teď. Nic z toho, jaký teď jsem, není samozřejmost.
O tom zase příště.
Do té doby bych byl rád, kdybyste s námi pejsky z útulku měli trpělivost!
Pac a pusu. Váš Ignác.
Chceš filozofovat se mnou? Poděl se se mnou o své zkušenosti k tématu nebo navrhni jiné, které by stálo za zamyšlení!
Kontaktuj moji paničku na veronika@worldofignac.com, ona mi to vyřídí a něco spolu vymyslíme.
Cestuješ se svými páníčky?
Chceš si uchovat Vaše společné vzpomínky?
Vytvořil jsem cestovatelský deníček pro všechny své psí kamarády. Popros své páníčky o ten svůj a vydej se se mnou za dobrodružstvím!
Další články.
Pro další články klikněte na kostičku.
O mně
Jestli mě ještě neznáte, klikněte na pejska.