Všiml jsem si, že většině mých kamarádů je jedno, jaké je venku počasí. Když ale nebudu soudit podle ostatních, ale podle sebe, tak bych tipoval, že se jedná o déšť. Ten já nemám rád.

Je mi jedno, jestli je teplo nebo zima, jestli fouká nebo nefouká, ale jak začne pršet…!

To u nás v domě nastoupíme do výtahu, jedeme dolů a už v prvním patře začnu větřit. Vystoupím v přízemí a je mi to jasné, to cítíte. Veškeré mé nadšení běžet ke dveřím je pryč a začnu být opatrný. Pomalu se plížím k popelnicím, kde se zastavím a vystrčím čumák za roh. Cítím tu padající vodu. Panička stojí u dveří a říká „Tak pojď už!“. Pomaličku ještě udělám jeden krůček a druhý směrem ke schránkách. Panička otvírá dveře ven a mé obavy se naplňují! Prší! V tu chvíli si sedám u schránek, přilepuji zadek k podlaze a ani se nehnu.

Občas mě zkouší přemluvit, ale já se nedám. I kdybych neměl čůrat celý den, do toho slejváku nejdu! No… už jsem to takhle jednou vydržel asi 18 hodin! Večer jsem si došel, ráno pršelo, v poledne pršelo, tak jsem šel až když nepršelo.

To už fakt musí být, abych šel v dešti. Ale nebudu tady dělat hrdinu. Ta moje panička už párkrát zneužila mé velikosti a i přes můj odpor mě zvedla a odnesla ven. Já to tak nemám rád, když vypadám jako zmoklá slepice!