Dodávkou Slovinskem

Jsou to už dva roky, co jsme se s paničkou vydali na dvouměsíční cestu Španělskem a Portugalskem. Koupili jsme malé starší auto a vyrazili jen sami dva. Bylo to skvělé a my si hned plánovali, jak budeme takhle jezdit častěji.

Rok se s rokem (nebo Covidem) sešel a my od té doby (až na menší výlet na Slovensko) vlastně nebyli nikde. Od loňského léta jsme snili (spíš panička, mně je to asi jedno), že si pořídíme dodávku a někam v ní vyrazíme. Už jsme ani nedoufali, když najednou Vesmír zafungoval a nové dobrodružství bylo přímo před námi!

„Dodávka Karel, nový člen do party a kuchař výpravy Vašek, panička a já.“

Na to, že nejsme moc spontánní partička a občas plánujeme až moc, tentokrát jsme se rozhodli, zabalili a jeli. Nebylo na co čekat. Pro pejska jako já to byla skvělá dovolená.

Hodně jsme zvažovali, jak budu cestou spát a jestli mi brát pelíšek.

Ukázalo se, že ač můj pelíšek není úplně nejskladnější, vyplatilo se ho mít s sebou. Po zkušenosti ze Šumavy už jsme věděli, že potřebuji místečko, kde budu odpočívat. Během dne se mi hezky spalo u chladné řeky v teplé postýlce, ale také jsem ji ocenil v noci, jelikož mě nechtěli v posteli a nechali mě ležel na zablácené podlaze.

To mi ale připomíná tu příhodu, kdy jsem sice byl za pelíšek rád zespoda, ale moc mi nepomohl shora. V dodávce jsme měli takové malé střešní okýnko přímo nad prostorem, kde jsem ležel a hádejte co. Ti moulové si ho otevřeli na noc, začalo pršel a nikoho ani nenapadlo ho zavřít. Pršelo mi přímo do pelechu!

Nechtěl jsem je rušit, tak jsem ani nekňuk, jen jsem se tam na tom malém prostoru různě sunul a hledal, kde je sucho. Po nějaké době konečně slyším Vaška, jak říká: „Co tam ten pes dělá? Co to je za zvuky?“ Panička se zvedla, kouká na mě a strašně se směje, jak mám louži v pelíšku a ležím na zemi namáčknutý na dveře od auta, jelikož jen tam na mě nepršelo!

Další otázkou bylo, jak budu cestou "barfovat".

Vzhledem k tomu, že už od ledna baštím BARF, museli jsme se rozhodnout, jak to cestou uděláme. Přecijen podmínky na převoz syrového masa nebyly úplně ideální. Během léta jsme zkusili na dvoudenní přechod Beskyd zabalit do batůžku granulky a to nedopadlo dobře. Bolelo mě bříško!

Zvolili jsme tedy 100% konzervy s masíčkem a šmakovaly mi výtečně. Skoro bych řekl, že jsem jedl kvalitněji než ti dva, co neustále chystali něco (voňavého) na plynovém vařiči.

Ale nemyslete si. Taky jsem ochutnal pár slovinských specialit a takové čevabčiči, to mi moc chutnalo!

A co, že jsme teda vlastně celých 10 dní dělali?

Předchozí

Další

Koupali jsme se v jezerech, řekách i v moři. Chodili trochu po městech, více po horách. Běhal jsem po lese, válel se ve sněhu, pokecal s labutí, no zkrátka dovolená.

Musím se ale přiznat i k jedné nepleše, kterou jsem provedl. Po celou dobu jsem byl moc hodný pejsek. Pomáhal jsem s řízením i navigací, každé ráno nechal paničku spát a šel s Vaškem na obhlídku okolí (a pózovat mu při focení), dokonce jsem se nechal muchlovat od dvou německých miminek.

Ťapal jsem pěkně na vodítku i bez něj. Ale takhle jednou v Triglavu (Já vím, já vím. Tam bych měl mít vodítko furt) si jdu, nikde nikdo a pak najednou ovce. Neudržel jsem se a prohnal jsem ji z kopce dolů, co to šlo. Panička křičela jak pominutá, tak jsem teda moc daleko neběžel a vrátil se, vynadali mi a pak už mě z vodítka nepustili. Řekli, že až se vrátíme, musím se na blogu přiznat, ať všichni vědí, že umím být i lump. Tak vám to tady říkám.

Koho by zajímalo víc, mám na Instagramu uložená storíčka, co jsem poctivě po celou dobu natáčel.

Fotky už mám vytištěné a nalepené v deníčku, nejvyšší čas zase vymyslet nějaký další výlet.

Pac a pusu. Váš Ignác.